Hvězda zpívajícího baskytaristy Marca Hietaly se sice tím nejoslňujícím leskem rozzářila až v okamžiku, kdy se v roce 2001 stal právoplatným členem finských megastars NIGHTWISH, nicméně ani před tímto datem se jeho muzikantský život (nutně poznamenaný úzkým propletencem finské metalové scény) nedal označit za nudný. Krom víceméně epizodního účinkování v SINERGY totiž také spolu se svým bratrem Zacharym Hietalou vede partičku TAROT, jež si žije svým vlastním samostatným životem už více než dvacet let a má na svém kontě slušnou porci alb, z nichž to nejčerstvější je v regulérním pořadí už sedmým. Nebýt ovšem NIGHTWISH, přiznávám se bez mučení, nejspíš bych se k TAROT a stejně tak i ke „Crows Fly Black“ vůbec nedostal. NIGHTWISH však naštěstí jsou, a protože si ještě ke všemu s novinkou a volbou posily za mikrofonem dávají zatraceně na čas, přišla mi tahle deska vlastně docela vhod.

Až po ten nejzazší okraj je totiž plná jakéhosi heavymetalového středního proudu, jen přetéct. Jeho základy jsou stabilně zakořeněny v nenáročném ale přesto působivém riffovém podloží, ve výrazných refrénových motivech a samosebou také v typickém Hietalově vokálním projevu (druhého anoncovaného zpěváka TAROT Tommiho Salmelu slyším na albu sólově jen velmi zřídka a není mi v tomto světle vůbec jasné, zda se jeho angažmá kapele vyplatí), který osobně vnímám jako velkou devízu. A pokud mi poslední dobou na ryze kovové scéně něco chybí, pak jsou to právě záležitosti podobné „Crows Fly Black“, záležitosti, v nichž se jen neustále dokola neodráží dnes již málem tradiční autorská bezradnost a tuctovost, a jejichž každičký podstatný okamžik dýchá svým vlastním nezaměnitelným životem.

Těžký kalibr v tomto duchu je pak výhradní autorskou trojicí bratří Hietalových a Janneho Tolsy nasazen už od samotného začátku alba. Titulní skladba se na něm odvine od uhrančivého intra a přes lechtivě atmosférické sloky (podobnost s NIGHTWISH v takových okamžicích, jichž na albu ostatně mnoho není, je podle všeho skutečně čistě náhodná) se dostává až k těžce důraznému refrénu, který podmalován dívčím sborem má málem sílu hřebíku pomalu zarývaného pod nehet. V těsném závěsu za ní sklidí úspěch důmyslně zrychlená „Traitor“, nezapírající ovšem ani špetku hardrockového vlivu, a stejně tak klipová „Ashes To The Stars“, byť by se na první poslech mohlo zdát, že zejména v refrénu nenabízí tolik vnitřní síly jako její dvě předchůdkyně. Přes víceméně průměrný metalový kousek „Messenger Of Gods“ se poté na pozitivní vlně TAROT plynule napojíme na „Before The Skies Come Down“, v níž potěší především zvýrazňující klávesy a další ortodoxní výbuch heavymetalové syrovosti v refrénu. Následující balada „Tides“ by podle všeho na albu bývala moc nechyběla, obzvláště když závěrečná pomalejší věc „Grey“ s excelujícím Hietalou v refrénu jí bohatě zastoupí a vynahradí. Ale co naplat, když to tak kapela chce mít, tak to tak prostě má. Ani proto bych jí ovšem nepodezříval z nějakého zásadního nedostatku střízlivosti, obzvláště když ve všech zbývajících skladbách alba (snad kromě spíše nenápadné „Veteran Of Psychic Wars“) ze své výkonnosti znovu ždímá maximum a je to zkrátka a jednoduše zatraceně slyšet.

Tak, tak. V žádném případě neříkám, že „Crows Fly Black“ je bůhvíjaké album. Ale protože z něj nepochybně cítím především upřímnost a v přímé souvislosti s tím i fakt, že si nehraje na něco, co není, mám pocit, že jeho akcie jsou mnohonásobně vyšší, než by byly za normálních okolností. Respektive v časech, kdy se ještě obecně vědělo, jak se má dělat heavy metal. A to už se dneska, málo platné, moc neví.